Caramel Eyes 2

Nastoupila jsem do školního autobusu. Přiletělo na mě rajče. Skvěle snad se to vypere. Vzadu jsem viděla svou nejlepší kamarádku Kat. Přisedla jsem si a zavrtala se co nejhlouběji do sedačky.

Hned mi přilítl pohlavek se slovy: „Zase černá proč si nevezmeš tu červenou mikinu ,co jsem ti dala?“

Ano Kat je další člověk co nesnáší, když nosím jen tmavé barvy. Proto mi každý rok přidá do skříně minimálně 5 kousků různě barevného oblečení. Ale já je nenosím, protože prostě červená není moje barva.

„ Promiň Kat ale víš že červená není moje barva“ Jen se zasmála a dál už to nekomentovala.

Vystoupili jsme z autobusu a šli přes nádvoří na první hodinu matiky. Jenže do mě vrazil kluk, kterého jsem do teď neviděla. Asi je tu novej. Jenže to bych nemohla být já, aby mi nespadli všechny knížky co jsem nesla a že jich bylo požehnaně.

Sklonil se, aby mi pomohl: „Omlouvám se nechtěl jsem, hledám učebnu matematiky. Koukal jsem do rozvrhu,“ usmál se v tu chvili jsem viděla jeho oči. Ty oči znám. Má je ten vlk, kterého vídám ve snech. Ztuhla jsem a nebyla jsem schopna vidat ani hlásku.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a pohladil mě po paži. To zvláštní mrazení, které se mi rozlilo po celém těle bylo zvláštní. On si toho všiml taky. Něco v jeho očích se změnilo. Najednou vstal a odešel, nic neřekl. Prostě odešel. To je teda gentleman. Posbírala jsem si zbytek věcí. Už bylo po zvonění, musela jsem nasadit tempo, aby pan prof. Stark nebyl nevrlej.

Vpadla jsem do třídy. A sakra. Jediné volné místo bylo vedle toho tajemného kluka s očima mého vlka. Přestává to být vtipný osude. Sedla jsem si vedle něj, aniž bych něco řekla. Neměla jsem chuť mu něco říkat. Zvlášť po tom co zmizel bez jediného slova. Profesor přišel, udělal docházku a začal vysvětlovat obecné věci. Jak jeho hodiny budou vypadat a co máme mít za sešit a učebnici. To jsem slyšela už nesčetněkrát. Stejně jsem se nemohla soustředit, pořád na mě koukal ten kluk. A Já už začala přemýšlet, jestli nemám něco ve vlasech. Přilétl mi papírek, na kterém bylo:

Promiň za to, co se stalo na chodbě, bylo to hrozne zvláštní. Normálně se tak nechovám. Michael