Christmas in New York 1

“Mee? Drž mi palce! Musim běžet, pa!” zamávala sem na svojí spolubydlící a vyběhla z bytu. Když jsem vyběhla na ulici, okamžitě mě ta úžasná atmosféra praštila do obličeje. 

Central Park byl krásně ozdobený vánočními dekoracemi, z lidí sálala dobrá nálada a z nebe padaly vločky sněhu. Ale neměla jsem čas na to, abych vdechovala tu krásnou atmosféru. Vydala jsem se přes Central Park do mojí oblíbené kavárny. Další moje oblíbené místo je Central Park. Je tam vždycky neco zajímavého. Někdy je to malíř malující okolí, jindy pouliční muzikant. Někdy tu byl i cvičitel se psem nebo opičkou. Když jsem zrovna otevírala dveře do kavárny, stihla jsem se mrknout na hodiny. 

Bylo 9.45, měla jsem čtvrt hodiny, a tak jsem si objednala kafe a koláč a sedla si dozadu na sedačky. Věděla jsem, že tento člověk chodí včas, protože jsem ho znala už delší dobu. A když jsem věděla, že hledají někoho, kdo by dělal výzkumy a pak o tom psal články, sjednala jsem si s ním schůzku. 

Jmenoval se Caleb Neelson. Byl to kamarád, kterého jsem znala už delší dobu. A vzhledem k tomu, že když jsem byla ještě na vysoké, byla jsem u něj na brigádě, tak jsem věděla, jak to chodí v časopise Drink Time.

“Je tady volno?” uslyšela jsem hlas, který se zdál být velmi blízko. Vzhlédla jsem a podívala jsem se na majitele hlasu. Mohlo mu být tak 28. Upoutaly mě jeho oči. Padala jsem do nich jako do studánky. Měly hnědozelenou barvu, podobné jako moje. Na čelisti mu rostly vousy, díky kterým vypadal starší. Z toho co měl na sobě jsem si všimla jenom kabátu, palestiny a černých džínsů.

“Omlouvám se, ale na někoho čekám, ” usmála sem se na něj.

“To nevadí, chtěl jsem jenom vědět jestli jste sympatická jak na venek tak uvnitř, ” usmál se na oplátku a šel si sednout jinam.

“Velké Latte a jablečný koláč?” tázala se servírka, když mi nesla mojí objednávku.

“Ano, to je pro mě, děkuju.” S chutí jsem se pustila do své snídaně. Tento koláč jsem si tu dávala skoro pokaždé co sem tu byla. Byl výborný a já jsem ho milovala. Objevila jsem ho asi půl roku zpátky, když jsem začala mít ráda cokoliv s jablkama. Čaj s příchutí jablek, jablečný musli, a tak dále.

Zrovna když jsem dojídala koláč, objevil se u pokladny Caleb. Objednal si a přišel si sednout ke mě. 

“Ahoj, Spencer. Jsi tady brzo,” usmála se na mě a přisednul si.

“Tady máš můj životopis a další dokumenty,” podala jsem mu desky.

“Děkuji Spencer, ale víš že mi to dávat nemusíš,” podotkl když uviděl motivační dopis pod životopisem. Poté co jsme vyřešili okolnosti nástupu do práce, zvedli sme se a Caleb za mě zaplatil. 

Rozloučili sme se a já sem se od kavárny rozešla zpátky přes park do bytu. Když jsem se ale otáčela a chtěla jsem se rozejít, do někoho jsem narazila.

“Co děláš?” chtěla jsem vykřiknout, ale znovu jsem se utopila v těch hnědozelených očích. 

A tak jsem místo toho prohlásila : “Jé pardon! Já jsem vás neviděla, jste v pořádku?”

“Já jsem v pořádku. Spíš vy, jste celá? Můžu vás někam pozvat, jako omluvu, že jsem do vás tak drze vrazil?” omluvil se a já jsem se začala usmívat.

“Tak, dobře, kam jdeme?” zeptala jsem se.

“Pojďte, vezmu vás na oběd,” pokynul mi a rozešel se k autu. 

Byl to Ford Mustang, červený s černými pruhy. Natěšeně jsem se usmála a nastoupila do auta. Když jsme se rozjeli, pustil hudbu a celým autem se rozeznělo Ghost Rider in the Sky od Spiderbait. Dokonale se to hodilo do atmosféry a tak jsme si začali povídat o hudbě, zjistila jsem, že posloucháme to stejný. Bavili jsme se o práci, o filmech.. V debatě jsme pokračovali v restauraci, která byla na druhé straně Central Parku, ve čtvrti Upper East Side.

Jmenoval se Rick Castellano. Bylo mu 29. Pocházel z Seattlu. Pracoval jako ředitel velké mezinárodní společnosti, která vyráběla zbraně a vyvíjela nové technologie jejich chodu. Bydlel v Upper East Side. Rád četl, miloval kavárny a rád sportoval.

Vešli jsme do restaurace. Byla moderní a luxusně zařízená.

“Pane Castellano,” ozval se recepční, kterého jsem si vůbec nevšimla. Zavedl nás dozadu do salonku. Podle číšníkovi reakce tady byl Rick často. Potichu jsem je následovala, vedena vysokým a milým mladým podnikatelem. 

Šla jsem za nim a pozorovala jsem ho. Hýbal se jako šelma. Bylo vidět že věděl jak v tom chodit, jak se na veřejnost chovat, když pracuje na tak vysoké pozici. Na veřejnosti to byl ale hodný chlap se smyslem pro humor.

“Co si dáte?” přišel číšník.

“Já si dám hovězí steak s gratinovanými brambory a dvojku červenýho a tady slečna si dá... ”

“Kuřecí salát s růžovou omáčkou krutony a k pití colu,” dokončila jsem jeho objednávku.

“Ještě jsi mi neřekla kde pracuješ,” pokáral mě.

“Já vlastně ještě nepracuju, zrovna dneska jsem žádala o pracovní místo redaktorky. Vystudovala sem sice jako střední obchodní akademii, ale na univerzitě jsem studovala obor žurnalistika.”

“Takže umíš psát všemi deseti?” zeptal se. Odkývala jsem mu to, jako že umím.

“Dneska jsem měla v kavárně schůzku s kamarádem, který vede časopis Drink Time, takže mám vyšší šanci že mě přijmou. Ale spíš bych chtěla pracovat v nějaký firmě.”

“Například jako sekretářka? Nebo vedoucí odvětví, například vedoucí médií, vedoucí obchodu, atd?” zeptal se. Bylo vidět že ho to fakt zajímalo a že tomu rozumí.

“Jo, spíš jako sekretářka, časem bych se možná vypracovala výš.”

“A co bys řekla na to, kdybych tě do svý firm přijal jako svoji sekretářku?” zeptal se. “Nechci po tobě nic, jenom dodat životopis.”