"Erkil Poaró"

Seděl jsem v pečlivě vyžehleném županu u stolu. V ruce jsem prostudovával ranní noviny, které mi přinesl dneska ráno číšník společně se snídaní. Na jazyku jsem vnímal lahodnou chuť croissantu a jemnou čokoládu, která se rozplývala na jazyku. Upil jsem černého čaje a zase se začal věnovat novinám.

„Pane Poirote, pane Poirote!“ uslyšel jsem zpoza dveří zběsilé ťukání.

Vstal jsem, rozečtené noviny položil na stůj a šel jsem zjistit, kdo to ruší moje poklidné ráno. Ve dveřích jsem pak spatřil uřícenou pokojskou. „Co se děje, dame?“ zeptal jsem se pokojské. Obličej měla červený, na čele se jí zračil pot. Zběsile dýchala a vsadil bych se, že její srdce tlouklo comme un fou (pozn. autora = jako blázen).

„Slečna Blakeová… ona…pokoj…“ snažila se přes nárůst panique vyslovit myšlenku.

„Dame, uklidněte se, pojdťe dovnitř, v klidu mi povíte, co máte na coeur,“ pozval jsem ji dovnitř a šel v klidu dosnídat.

„Dame, nabídněte si vodu, já se mezitím dojdu převléknout.“ S těmito slovy jsem ji zanechal v pokoji u stolu a vešel jsem do ložnice, kde jsem už měl připravené oblečení. Natáhl jsem si ponožky pečlivě na své místo. Oblékl jsem si košili, zapnul manžety. Po košili následovaly pruhované kalhoty s pečlivě vyžehlenými puky. Když jsem měl za sebou vestu, motýlka a sako, dal jsem si do levé kapsy pečlivě složený bílý kapesník.

Když jsem se vrátil do předpokoje, pokojská tam stále seděla. Když mě zpozorovala, nadechla se, aby konečně řekla to, proč sem přišla. „Pane Poirote, slečnu Blakeovou našli ležet dneska ráno v jejím pokoji. Je po smrti,“ vydolovala ze sebe a rozplakala se.

„Neplačte, dame a pojdťe mi ukázat, kde se to stalo,“ pobídl jsem jí k akci. Zvedla se a zamířila pryč z pokoje na místo činu. Uhladil jsem si knírek, vzal jsem si svojí vycházkovou hůl, na hlavu nasadil klobouk a šel jsem za ní.

V pokoji číslo 66 bylo rušno. Kapitán Arthur Hastings už byl na místě a podle toho, co jsem viděl, vyslýchal svědky činu. Okolo těla už obíhal mužíček s foťákem a zuřivě cvakal spoušť, aby zachytil nejvíc detailů místa činu.

„Monsieur Hastings, očekávám, že mě seznámíte se situací,“ podotkl jsem když jsem přišel na místo činu.

„Slečnu Blakeovou nalezli dneska ráno v křesle s knihou v klíně. Měla prostřelenou hlavu. Křeslo bylo natočené k oknu. Nenalezla se ani vražedná zbraň ani kulka. Vrah to musel sebrat poté, co jí střelil do spánku.“

„Oui, oui. Tohle je zajímavé, takovýto případ jsem ještě neviděl,“ podivil jsem se. Nikdy jsem nepotkal případ, kde by nebyla ani vražedná zbraň ani její stopy. Někde být musí. Po pitvě budeme vědět víc, řekl jsem si a šel si promluvit se svědky.

***

I když je tato povídka velmi krátká, doufám, že se Vám bude líbit, zanecháte-li komentář budu jenom ráda.