Inferno aut Paradise

Zahrada, plná stromů, která byla plná jablek. Jablka byli krásně červená. Všude svěže zelená tráva, kterou vidíte jen ve filmech. Slyšela jsem zpěv ptáků. Ale počkat, kde jsem se tu vzala? Poslední, co jsem si pamatovala, byla jízda v mém autě k mým rodičům. Teda, myslím, nevím to 100%. 

Šla jsem se po té zahradě porozhlédnout, jestli nenajdu nějaké pojítko s tím, kde jsem se tady vzala. Koukla jsem se na sebe. Měla jsem na sobě moje oblíbené rifle s tričkem Gun’s and Roses. Měla jsem lodičky a nic jiného. Neměla jsem u sebe kabelku, klíče, telefon, ani věci do práce. Jakou práci jsem vlastně dělala? Určitě jsem měla práci. Už nejsem student. Co mám vlastně vystudováno? Kdo vlastně jsem? 

Vzpomínky ke mně pluly ve skleněných koulích a já se koukala, jak na nějakou obrazovku kde jsem viděla různé mé vzpomínky. Od té, kde jsem šla do první třídy, po tu kde jsem přišla o nohu, až přes mojí první pusu, k stěhování se k mému prvnímu chlapci. Viděla jsem různé rozchody s mými partnery. Až jsem nakonec viděla poslední vzpomínku. Byla jsem to já v oblečení, které mám na sobě i tady. Křičel na mě kluk, řekla bych že to byl můj přítel. Křičel na mě že jsem neschopná a u toho házel dámské oblečení do cestovní tašky. Moment to bylo moje oblečení, to fialové tričko jsem poznávala. On mě vyhazoval od něj z bytu. Když dobalil, hodil po mě tašku a vykřikl:

"Vypadni! A už se nevracej!“

Začaly se mi po tváři kutálet slzy. Vzala jsem si tašku a odcházela jsem. Co jsem provedla, že mě vyhazoval. Vytáhla jsem klíče od auta z kabelky. Šla jsem ulicí k autu. Odemkla jsem mého Golfa a dala na zadní sedačky tašku. Kabelku jsem hodila na místo spolujezdce. A vyrazila jsem. 

Provoz řídnul, bylo pozdě. Dostat se k mým rodičům přes Prahu bude tedy brnkačka. Zastavila jsem na světlech a čekala, až padne zelená. Zapálila jsem si cigaretu a přemýšlela jsem, co řeknu rodičům. Na nic jsem nepřišla. Budu improvizovat. Koukla jsem se na semafory, včas abych zaregistrovala zelenou. Zařadila jsem jedničku a vyjela. Najednou jsem uslyšela troubení. Najednou se snímek v kouli otočil tak že jsem viděla sama sebe z profilu a za sebou jsem viděla světla náklaďáku. Jel na červenou a napálil to do mě. Najednou koule zmizela.

Celá zahrada zmizela. Byla jsem nahá. Stala jsem na nádraží. Vlakovém. Ve frontě lidí. Najednou jsem se začala bát, že uvidí mojí náhradu za nohu. Podívala jsem se dolů. Měla jsem zpět mojí nohu. Na místě, kde končil můj pahejl, jsem měla jizvu. Ale zase jsem měla mojí nohu. Zvláštní kde jsem to byla sakra?

Najednou se objevilo spoustu lidí na koních. Stoupli si do řady a četli jména. Někteří byli na černém koni celí v černém, někteří na hnědém, kteří byli oblečeni do stejné barvy jako kůň. A po té tady byli ti na bílém koni, kteří nešli pořádně ani vidět jen zářily. Nevím proč, ale toužila jsem, aby ti na bílém koni, vyvolali mé jméno.

"O’Brayen!“ Vyvolal mě jeden muž na hnědém koni. Ihned jsem vykročila směrem k němu. Jakmile muži přestali vyvolávat lidi, kteří byli stejně nazí jako já. Ti co stáli u černých, zmizeli v černém kouři. Ti co byli u bílých, zmizeli v záři. Naši jezdci. Tak jsem jim začala říkat, nás vedli. Zahradou, která se najednou zase objevila místo nádraží. Došli jsme ke kopci. Bylo nám oznámeno:

"Tady vaše cesta končí. Tady se rozhodne, jak nám budete v Ráji nebo v pekle prospěšní.“
V tu chvíli mi to došlo. Zažila jsem autonehodu, u které jsem zemřela.