Já píši Vám - co mohu více?

No nic, nebudem dlouho chodit kolem horké kaše a trošku se poznáme. Nebudu vám říkat "Zajímá mě.." nebo "Poslouchám..." a to z toho důvodu, že je to už otřepané a používá to každý amatérský spisovatel. Nechci tím říct, že jsem profesionál, ale taky mi už není 12 a něco už znám.

Ani pořádně nevím, o čem tato stránka bude. Většinou sem hážu jenom Příběhy a něco navíc aby se neřeklo. A tady to neni jinak. Nechci Vás znechutit už začátkem, chci, aby Vás to tady bavilo. Vždycky, když jsem někde četla nějakou povídku, tak v komentářích vždycky už "autoři", kteří na stránce působili dlouho psali úplný slohovky o tom jak se tomu člověku ta kapitola nepovedla nebo naopak jak úžasný čtení to bylo. Sice mi ve škole sloh šel, ale nevím, nějak mi tohle nešlo. 

Vždycky jsem se snažila napsat knihu, psát a psát a psát a doufala jsem, že z toho něco vznikne. Pravdou ale bylo, že jsem nedokázala rozepsat ten příběh tak, aby to obsáhlo cca aspoň 200 stránek.. Skončila jsem na pár stránkách a nevěděla, jak dál.  A tak jsem si řekla: "Proč se mučit s knihou?" Neřikám, že bych ji nechtěla napsat a bejt slavná (třeba jako Stephanie Meyerová a její sen, ze kterého se stal Bestseller), ale... Každý (kromě S. Meyerové) určitě začínal u krátkých povídek a postupně psal a psal a psal až najednou dopsal a zjistil že je z toho kniha.

Ještě ste to nezavřeli? Jestli jste vydrželi až sem, tak to smekám. Divim se, že ste vydrželi to moje blábolání. Nikdy jsem nebyla ukecaná. Byla jsem spíš ta šedá myška (spíš černá ovce) se kterou se nikdy moc lidí nebavilo. Spíš si ze mě lidi dělali srandu, jednou jsem svoje věci našla dokonce až v koši, brali mi klíče... A mohla bych pokračovat dál. Nic jsem si z nich ale nedělala. Možná bych jim chtěla i poděkovat, protože díky nim nebrečim nad každou urážkou co mi někdo řekne.  Jsem díky nim odolnější, nebrečim nad každou blbostí. Ale zase mám (nebo jsem měla) nulové sebevědomí. Připadala jsem si tlustá, ošklivá a bezcenná. 

Je pravda, že s kluky to je spíš blbý než lepší. Větu "To jsem tak ošklivá že mě nikdo nechce?" jsem si řekla asi milionkrát. Vždycky, když se mi někdo líbil nebo když jsem už do něj byla zamilovaná, tak to bylo jednostranný. Na konci devítky, kdy jsem se na rozlučce, která probíhala v Rekreačním Centru Březová, jsem se zamilovala do našeho instruktora. Ale totálně. A přišlo mi, že se mu aspoň trošku líbim. Bavil se jenom se mnou, dělal si ze mě srandu, dokonce na vysokých lanech (kde jsem se příšerně bála, nebudu Vám povídat že když jsem visela v osmi metrech nad zemí byla v pohodě vysmátá) mě povzbuzoval ať jdu dál že pro mě kdyžtak dojde. Na konci jsem ale při odjezdu brečela jak želva. Mám pocit že se tenkrát ve mě něco zlomilo, nebo nevim.

Teď jsem zase (pro změnu) zamilovaná. Ale nebudu Vám řikat do koho, ještě si to přečte a zjistí to (tedy pokud to ještě neví :D ). Znám ho už delší dobu a myslím si, že bysme se k sobě i hodili. Je starší. To je všechno co Vám k tomu řeknu.