Láska si nevybírá.

Vedro. Teplo mi prostupovalo celým tělem. V ruce jsem držel lahev vody, ze které jsem pořád upíjel, jelikož všechna voda se z mého těla odplavovala pryč ve formě tolik nenáviděného potu.

Uklidil jsem lahev na chvíli do tašky a vytáhl jsem deodorant, kterým jsem se nastříkal a pomalu jsem kráčel ke škole. Nechtělo se mi tam. Tak strašně se mi tam nechtělo. Pozoroval jsem studenty, kteří se smáli, bavili se o učení, o blbostech. Většina z nich už chvátala do školy, jelikož za chvíli zvonilo na hodinu.

Na lavičce už seděla Scarlett, moje jediná kamarádka. Byli jsme vyvrheli společnosti. Lidi nás nechápali. Nadávali nám, uráželi nás.

„Ahoj Scar,“ pozdravil jsem smutně.

„Ahoj, Jayi. Netrap se, bude to v pohodě. Anthony a jeho parta jsou dneska na závodech, takže bude od nich pokoj. Jo a prej sem dneska má přijít někdo novej, nějakej kluk.“ Ona se mě jenom snažila uklidnit, věděl jsem to, přitom jsem se nějak nemohl přimět k pohybu.

Nakonec do mě jemně strčila a já se pomalým šouravým krokem rozešel ke škole. Čím blíž jsem byl, tím víc jsem se třásl a zpomaloval. Když už jsem skoro zastavil, ucítil jsem Scařinu ruku, která mě zatlačila do zad a pak si propletla prsty s mými. Vždycky mě to uklidnilo. Věděl jsem, že se jí tam také nechce, ale nebyla tak citlivá jako jsem já. Chránila mě. A já jsem jí byl za to strašně vděčný.

Odvedl jsem jí ke třídě, popřál jsem jí hodně štěstí a šel k té mojí, která byla naštěstí hned naproti.

Zaklepal jsem a vešel dovnitř. „Omlouvám se, že jsem přišel pozdě profesore Barnebby, nestihl jsem autobus,“ snažil jsem se omluvit profesoru angličtiny, ale jako vždy mi na to neskočil.

„Zase jdete pozdě pane Von Monroe, ještě jednou a pošlu vás za výchovnou poradkyní. A za odměnu Vás vyzkouším.“ Zdálo se mi, že jsem snad i viděl, jak si slibně promnul ruce. Hodil jsem si tašku do poslední lavice u okna, kde jsem seděl vždycky sám a šel k tabuli.

„Řekněte mi, co všechno víte o Stephanu Kingovi a jeho dílu,“ začal profesor s výrazem ze kterého bylo jasně patrné, co si myslel. Myslel si, že nebudu vědět nic. Ale opak byl pravdou. Stephen King byl jedním z mých nejoblíbenějších autorů, takže jsem ze sebe vysypal všechno, co jsem věděl. A takhle to pokračovalo dál přes Hemingwaye, Jacka Kerouaca. Završil jsem to Markem Twainem, o kterém jsem věděl naprosto všechno. A tvář profesora Barnebbyho byla čím dál tím víc nasraná.

„Můžete se posadit, pane Von Monroe, máte Áčko,“ prohodil profesor Barnebby, zapsal to do třídnice, do svého sešítku a pokračoval ve výuce.

Posadil jsem se do lavice, vytáhl jsem sešit a začal skládat melodie a texty. Bavilo mě to, učil jsem se i na kytaru, a chtěl jsem založit skupinu. Pobrukoval jsem si a snažil jsem se vybrat ten nejlepší tón, který by se do taktu hodil.

Zazvonilo na hodinu. Líně jsem si sklidil věci z lavice a zamířil jsem za Scar, která už stála před mojí třídou a čekala na mě. Další hodinu jsme měli výtvarku, kterou jsme měli společnou. Ta spočívala v tom, že profesorka Bishinskiová nám zadala téma a na to jsme měli něco namalovat. Vždycky nadávala, že moje díla jsou tak tmavá, ale bavilo mě to. Odreagoval jsem se. Teda většinou, ve chvílích kdy se na sebe snažil Anthony a jeho banda upozornit ve formě mé šikany bych se nejradši ze školy zdekoval.

Zamířil jsem na své obvyklé místo u okna, Scar měla místo vedle mě. Celou dobu mě chlácholivě držela za ruku. Věděla, jaký jsem. A také věděla, že ve škole se mnou není moc zábavy. Vždycky jsem se oklepal až, kdy ž jsem byl pryč z areálu školy a mohl jsem si zakouřit.

Dnešní téma bylo volné. Mohli jsme si malovat, co jsme chtěli a jako vždycky jsme měli povolené sluchátka.

Pustil jsem Scařinu ruku, vytáhl jsem mobil a pustil jsem si do sluchátek písničku We Stitch These Wounds od Black Veil Brides. Nasadil jsem si sluchátka a ponořil jsem se do malování. Ponořil jsem se do textu té písničky. Maloval jsem. Můj štětec tancoval a létal po plátně. Jen matně jsem vnímal okolí. Vnímal jsem jenom sebe, svoje pocity, hudbu a štětec v mých rukou.

Miloval jsem ten pocit, když jsem mohl pomocí štětce, hudby, zpěvu, čehokoliv, vyjádřit své pocity, vyrýt to do plátna navěky.

Někdo mi zaklepal na rameno. V tu chvíli jako bych se probudil a začal vnímat svět kolem sebe. Vedle mě stála usměvavá Scar. Třída byla prázdná, většina maleb odevzdaných. Až na tu mojí.

Podíval jsem se na plátno, abych vlastně zjistil, co jsem namaloval. Na černém pozadí jsem spatřil světlou tvář olemovanou tmavými vlasy, na kterých jsem viděl sluchátka. Ta osoba na plátně měla zavřené oči. Vypadala klidně. Okolo vířily různé pocity. Poznal jsem je. Strach. Zloba. Nenávist. Bolest. Smutek. Temné pocity převažovaly. Ale objevil jsem tam i trošku té Lásky, Štěstí a Radosti. A v tu chvíli mi něco došlo. Proč se trápit Anthonym a jeho partou. Život je moc krátký na to, abych celý život byl smutný a třás se při každým pohybu, po každý když bych spatřil Anthonyho.

Usmál jsem se a s úsměvem jsem odevzdal obraz překvapené profesorce Bishinské, která mě poprvé viděla se usmívat. Přešel jsem ke Scar, která na mě hleděla s úžasem. Já jsem se jenom zasmál a objal jí kolem pasu.

Zbytek hodin jsme měli společných. Povídali jsme si. Povídali jsme si o všem, o hudbě, o škole, o tomhle místě, o vztazích. Zjistil jsem, kolik jsem toho o ní nevěděl. Najednou mi došlo, v jak moc velký bublině jsem byl.

„Verena nebo Max?“ zeptala se mě zatímco jsme seděli v jídelně. Já měl jasno. Max.

„Max,“ zasmál jsem se. „Co říkáš na Jeffreeho Stara?“

Usmála se. „No…“ zakřenila se, „Líbí se mi jak je bláznivej a jak je prostě svůj, nestará se o hejty ostatních,“ přiznala se.

Najednou jsem na sobě cítil něčí pohled. Viděl jsem, jak Scar ztuhla.

„Ale, ale… Kohopak to tu máme? Naše slečinka,“ uslyšel jsem slizký hlas Anthonyho. Byl to rozmazlenej fracek, myslel si o sobě, že je pánem této školy. Myslel si že se z něho všichni posaděj na prdel.

„Anthony, jak bych to řekl… Nějak aby tě to tolik neranilo… Řeknu to jednoduše. Nikdo tady, kromě tvejch ocásků tady za tebou, tě nemá rád. Vzhledem k tomu, jak se tady do mě a ostatních navážíš je vidět, že seš akorát korunovanej debil, kterej si svoje komplexy vybíjí na ostatních. Kdybys nebyl takovej namyšlenej idiot a vůl, měl bys víc kamarádů a ne ty tvoje nohsledy,“ řekl jsem mu a začal se zase věnovat jídlu. Všichni čuměli. Celá jídelna koukala, jak jsem mu to nandal. Byl jsem na sebe pyšný. Scar vedle mě se jenom užasle smála.

Slyšel jsem, jak Anthony odběhl. Ponížený před celou jídelnou se běžel radši vyplakat tatínkovi na rameno.

„Jayyi…“ uslyšel jsem Scar.

„Jo??“

„Koukni,“ řekla a ukázala ke dveřím do jídelny. A tam sem ho uviděl. Byl to celkem hubenej kluk, po celý levý ruce měl rukáv. Tetování měl ještě na krku. V obou uších měl tunel a v obličeji jsem zahlídl spoustu piercingů. Černý vlasy měl natupírovaný, po stranách kratší a na hlavě měl černý bandana šátek. Zahlédl jsem černý džíny, který obepínaly jeho hubený nohy. Na nohou měl černý Vansky a pod koženou bundou s cvočky měl tílko s nápisem Drop love not bombs. Chvíli mi trvalo, než jsem se probudil z transu a zavřel pusu.

„Seš z něj celej hotovej,“ smála se mi Scar. Já jsem se jen zasmál, vstal jsem a zamířil jsem za ním. Věděl jsem, kdo to je. Znal jsem ho už dlouho a dobře.

„Jayyi!“ zavolal na mě a krásně se usmál.

„Ahoj Dane! Co ty tady děláš?“ zeptal jsem se a téměř jsem celý skákal radostí, že tu je.

„Chtěl jsem ti být na blízku,“ usmál se znova.

Zavedl jsem ho k našemu stolu. Scar se na něj zbožně koukala. Mrzelo mě, že jí to zkazím.

„Scar, to je Dan, můj přítel. Dane, to je Scar, ta, díky který jsem ještě tady,“ představil jsem je. Myslel jsem, že jí ten úsměv zmizí, ale on se snad ještě víc rozšířil.

Dan podal Scar ruku, která mu jí stiskla. Ještě jsem nepotkal tak galantního muže.

„Ráda potkávám toho, kterej Jayyovi vlil radost a štěstí do žil,“ usmála se.

Když po dlouhých osmi hodinách skončila škola, rozloučili jsme se se Scar a šli spolu do parku. Když jsme byli pryč z areálu školy, chytili jsme se konečně za ruce. Tolik mi chyběl.

„Tak strašně moc jsi mi chyběl,“ přiznal se Dan.

„Dyť ty mě taky,“ usmál jsem se, šťastný že ho mám konečně u sebe. Cítil jsem jeho ruku na mých zádech. Jemnými pohyby mě po nich hladil. Objal jsem ho kolem pasu a přitiskl jsem se k němu. On mi položil hlavu na rameno a společně jsme došli na naše místo, kam nechodil skoro nikdo, kromě mě. A Dana, samozřejmě.

Sedl jsem si na lavičku a Dan se o mě opřel. Objal jsem ho kolem ramen, aby se nám líp sedělo. Tiskl se ke mně, třel se o mě. Políbil jsem ho do vlasů.

Otočil se. Dívali jsme si vzájemně do očí. Nemuseli jsme mluvit, oba jsme věděli, co mu ten druhý chce říct. Políbili jsme se. Na nás obou už bylo vidět to vzrušení. Bylo všude kolem nás. V naší krvi, ve vzduchu okolo.

Naše jazyky se proplétaly sílou tance. Nejdřív pomalý waltz, který postupně přešel ve valčík a nakonec v tango. Vášnivé a smyslné tango. Pomalu nám docházel dech, a tak jsme se vzájemně opřeli o čelo.

„Miluju Tě Jayyi. A chci s tebou být napořád,“ zašeptal Dan.

„Já tebe taky. Nikdy Tě nechci ztratit.“

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Doufám, že se Vám tato povídka líbila. :)
Budu vděčná za komentáře.

 Jayy Von Monroe

Takhle nějak si představuju Scarlett. Ale chyběj mi tam ty tetování... :D