Nečekané 5

5.kapitola

Zaparkoval jsem na parkovišti u policejní stanice. Vešel jsem dovnitř a zaklepal na dveře kanceláře detektiva Iana Kleina.

„Dále.“ Ozvalo se zevnitř a já vešel do uklizené kanceláře ve stylu moderny. Za stolem posetém papíry seděl muž s brýlemi, bradkou a ježkem tmavých vlasů na hlavě. Na sobě měl bílé tílko, které kontrastovalo s jeho tmavěhnědou kůží, pískové látkové kraťasy a tenisky Nike. Byl hodně potetovaný a nemohlo mu být víc než dvacetčtyři.

„Ahoj detektive.“ Pozdravil jsem a detektiv Ian vzhlédl.

V tváři se mu objevilo překvapení. „Ahoj Tayi. Co jsi zase provedl?“

„Já? Nic. Jen potřebuju něco zjistit o jedný osobě. Jmenuje se Noemi Sachari a je z Pekingu.“

„Ale Tayi, víš že tohle dělat nesmím.“

„Ani pro kamaráda?“ Zeptal jsem se. Ian si povzdechl a začal brousit v policejních složkách. Najednou se mu v tváři objevilo překvapení.

„Je to hledaná dívka. Je hledaná za krádeže a za zabití v částech Pekingu. Taky chvilku byla u jedné Pekingské mafie. Její pravé jméno je Noemi Luongová.Proč to chceš vědět?“ Zeptal se a ještě mi vrazil její složku do ruky.

„No, jedna taková Noemi se k nám přisrala a omotala si otce kolem prstu. Nikomu neříkej, že víš, kde je. Prosím. Už musím běžet. Díky detektive.“ Otočil jsem se a vydal se k autu. Otec bude ještě v práci a jak znám takový ty slečinky, Noemi bude doma, Thommy ve škole.

Zajel jsem až k bráně. Jakmile vrátný viděl můj obličej, rychle otevřel bránu. Zaparkoval jsem před vchodovými dveřmi a vlítl dovnitř. Prohledal jsem celý dům, až jsem našel tu Noemi v koupelně ve vířivce.

„Ahoj Noemi … Luongová..“ Řekl jsem a ona začala kašlat, protože právě pila martini.

„Jak jsi to zjistil?“ Vyjela na mě zle.

„Mám svý zdroje.“ Pokrčil jsem rameny. Rychle sáhla po ručníku a zakryla se. Vylezla z vířivky a měřila si mě vražedným pohledem.

„Nikomu to neřekneš.“ Řekla.

„Nebo co? Pošleš na mě tu svojí mafii? Zabiješ mě? Věř mi, že odtud hezky vyletíš. Odser se hezky zpátky do Pekingu ty zkurvená ženská! Můj fotr ti jen tak nenaletí a naši rodinu rozvracet nebudeš ty čínská děvko.“

„Ale ale.. Náš Tyler se zlobí..“ Přišla ke mně svůdným krokem a pohladila mě na lícní kosti. Rychle jsem její ruku setřásl a odstrčil jí. Byl jsem nasranej. Ona mě srala. Ta čínská děvka. Nerozházelo jí to a znova se mě podle jejích pokusů a pohledů pokoušela svézt. Nehnulo to se mnou. Nemám rád, když vede iniciativu ženská. Ruka mi instinktivně střelila ke glocku za páskem, ale bylo znát, že má zkušenosti a byla hned v pozoru, mířil jsem jí to rovnou mezi oči.

„ Tak se ukaž chlape, zastřel mě!“ Řekla vyzývavě.

„ Jak chceš.“ A mezitím jsem odjistil zbraň a vražedně jsem si jí měřil.

„ No tak dělej, já se tě nebojím.“ Řekla a už už jsem se chystal zmáčkout spoušť, když se dveře otevřely a dovnitř vrazil otec.

„Tylere! Co si myslíš že děláš?! A kde jsi vzal ten glock? Já ti ho nedával.“ Hodil jsem mu Noeminu složku a on se na mě tázavě podíval.

„Přečti si to,jsou tam dost zajímavý věci.“ Řekl jsem chladně a stále mířil na Noemi.

„A-ale… To nemůže být pravda. To je lež!“

„Myslíš si, že bych ti lhal? Já? To si o svým synovi myslíš teda pěkný věci.“

„Noemi proč?!“ Vykřikl náhle fotr.

„ To je lež, proč bych jela zrovna do Ameriky? Opravdu si myslíš že bych ti lhala? Po tom všem co jsem pro tebe udělala? Copak nevidíš že je to zfalšované? Vždyť nás chce Tyler rozdělit už od samého začátku, nemá mě rád! “ A nato už mi došla trpělivost, začala brečet, ale musím uznat, že je to dobrá herečka.

„Tati, opravdu si myslíš, že by policie falšovala složky? Ale prosím tě. Vždyť znáš minimálně několik policistů, kteří ti dosvědčí, že je to pravé.“ Když se Noemi ještě víc rozbrečela, měl jsem chuť zabíjet. „ A nehraj to tady ty kurvo.“

Oba jsme čekali na otcovu odpověď, ale stáli jsme tam už asi deset minut. V tom se fotr otočil na podpatku a vyběhl do obýváku a přes rameno na nás zařval: „Nechte mě všichni bejt, musím si to promyslet!“

Vykulil jsem oči. Fotr a promýšlet něco? Vždycky měl všechno srovnané v hlavě. Vždycky měl plány vymyšlené minutu předem.

„Tylere, dej pryč ten glock.“ Uslyšel jse za sebou a zeptal se.

„Co, chceš to udělat sám?“ Zeptal jsem se a bylo znát, že jsem nasraný. Kdybych mohl, vrčim jak pes.

„Ne. Věřím Noemi. Jedu teď na služební cestu do Číny, pokud chceš, mohla bys jet se mnou.“ Ta druhá věta směřovala na Noemi.

„Ne, miláčku. Zůstanu tady.“ Otočila se a odešla. Teď už jsem byl nasraný na překročenou mez.

Otočil jsem se na fotra. „Co si myslíš, že děláš tati?! Je to mafiánka! Vražedkyně, zlodějka! Vetřela se do tvé přízně, copak to nechápeš?! Proboha tati, vzpamatuj se! Rozdělí nás! A co matka?! Já myslel, že jí miluješ! Vždyť jí ani neznáš! Její pravé jméno je Noemi Luongová.“ Začal jsem na něj křičet, ale tím jsem nedosáhl ničeho, čeho jsem chtěl.

„ Noemi je pekingská dívka, kterou miluji a chci s ní být. Matka už je mrtvá. Musíme jít dál. A jmenuje se teď Noemi Harsons. Jako my.“ Teď jsem měl chuť mu vrazit pěstí. Raději jsem odešel a kabrioletem vyjel ke skladišti.

***

Byl jsem na pochybách. Tyler je můj syn, nikdy by mi nelhal. Nelíbí se mi, že kouří a pije a možná i bere drogy, ale je dospělý. A vždycky byl tvrdohlavý. Nerozmluvil bych mu to. Noemi… miluju. Miluju jí, věřím jí a mám jí rád. Ta by mi nelhala. Tak komu mám věřit? A co ten policejní spis? Nakonec jsem sedl do mercedesu a jel k jedné místní ženě. Je to žena, která má přístroje na poznání pravosti.

Vystoupil jsem v chudší čtvrti na okraji Los Angeles. Stál jsem před malým domkem, který by se spíš hodil do Mexika, než do Californie. Jeho oranžová fasáda už byla vyšisovaná sluníčkem na žlutou, okna byla bílá. Zaklepal jsem. Otevřela vysoká hnědovkasá žena ve věku po čtyřicítce. Na nose měla slušivé brýle a na sobě volnější květované šaty v hippie stylu. Na hlavě měla čelenku přes čelo. Oči měla šedé a veselé, obličej jí zdobil hezký úsměv.

„Dobrý den Kristin.“ Pozdravil jsem.

„Dobrý den pane Harsonsi, co to bud tentokrát?“

„Potřebuju ověřit pravost těchto dokumentů. Neptejte se prosím, jak jsem je získal, Kristin.“ A pozvedl jsem složku a Naomi. Zavedla mě dovnitř do obývacího pokoje. Měla t hodně kaktusů a obrázků. Všechno bylo sladěno do hnědé, oranžové a žluté.

„Dáte si něco?“ Zeptala se.

„Ne, nedám, děkuji.“ Odpověděl jsem. Zmizela ve vedlejší místnosti a asi za deset minut byla zpátky.

„Ověřovala jsem to dvakrát a je to pravé, že by to ani slepec nepřehlédl. Ale vážně by mě zajímalo, jak jste k tomu přišel.“

„Děkuji moc, Kristin. Tady máte 2000 dolarů. A vezmete si je. Vím, že teď moc práce nemáte a to znamená málo peněz.“

„A-ale.. To nemůžu přijmout, věřte mi já… je to hodně peněz.“ Podotkla ale já jsem jí to strčil do ruky a zmizel ve dveřích. Tak Tyler nelhal. Mluvil pravdu, Noemi lže.

Stavil jsem se ještě na policejní stanici za detektive Ianem Kleinem. Zaklepal jsem.

„Dále.“ Ozvalo se a já vešel.

„Dobrý den pane Harsonsi, co si přejete?“

Podal jsem mu složku Noemi a řekl, že vím kde je a že chci, aby šla za mříže. Přikývl a řekl, že tam hned někoho pošle. Jel jsem první a za mnou jeli policisti.