One love. Two men.

„Chrisi, mam padla, tak zase zejtra!“ objevila se vedle mě Jackie.

„Krásný šaty, Jackie. Jasně, uvidíme se zejtra,“ zamával jsem jí a už jsem viděl, jak její dokonalý zrzavý vlasy zmizely za rohem. Nikdy jsem nezjistil, jak to dělá, že vypadá čím dál tím krásněji.

Uložil jsem si poslední článek na kterým jsem pracoval a poslal jsem si ho na e-mail abych si ho ještě mohl doma prohlédnout případně něco připsat a poupravit. Z židle jsem si vzal džínovou bundu a přehodil jsem si jí přes ramena, protože už venku nebylo takový teplo, jako když jsem přišel do práce.

Rozloučil jsem se s Rebeccou a Mellisou, která tady vždycky zůstávala jako poslední, jelikož je šéfová. Venku jsem si mávl na taxíka, který mi zastavil u obrubníku. Nastoupil jsem dovnitř. Páchlo to tam cigaretami a Burgery. Taxikář topil o sto šest, až jsem si musel svléknout bundu.

„Kam to bude chlapečku?“ zeptal se mě a sledoval mě přes zpětný zrcátko. V ruce držel burger, který jenom přetékal vší tou mastnotou a tukem.

„Východní 62. číslo 440.“ Upocený taxikář s neochotou odložil ten mastný burger a vyjel. Úplně až jsem sem cítil jeho odér, který z něj sálal snad až ven z auta. Pivní pupek, který měl pokrytý zbytky jídla, mu lezl zpod tílka.

„18,79 babek,“ řekl taxikář a otočil se na mě čelem. V tu ránu jako by mě praštilo obrovský kladivo. Pleť měl tmavou, asi jako Mexičan. Měl řídké černé vlasy a ve vystouplých koutech se mu zračily kapičky potu. Zuby měl žluté a vypadalo to, jako by si je nejméně dva roky nečistil. Tolik jídla sem nikdy neviděl ani na svém talíři.

Zaplatil jsem taxikáři požadované peníze, popadl bundu a tašku a snažil se co nejrychleji zmizet pryč od toho nemytého špindíry.

U dveří jsem pozdravil Johna, vrátného, který tady začal pracovat o hodně dřív, než jsem se sem nastěhoval. Prošel jsem zdobenou halou, plnou mramoru a luxusu. Ještě mě tato hala nepřestala udivovat svou okázalostí a luxusem.

Zmáčknul jsem knoflík k přivolání výtahu. Okamžitě se mi otevřely dveře a já jsem vešel dovnitř. Interiér výtahu byl stejně elegantní jako hala budovy. Stěny byly pokryté tmavě hnědým dřevem a lemy byly pozlacené. Strop a podlahu pokrýval tmavší mramor.

Vyjel jsem výtahem až do desátého patra. Přitom mi ve výtahu hrály jemné basy a zvuky kytar. Ztlumené tak, aby to nerušilo.

Výtah zastavil a já vešel do svého bytu. Byla to spíš jedna velká místnost s koupelnou, záchodem a ložnicí.

Došel jsem do kuchyně, naproti které stála velká nástěnná plazmovka a gauč. Jednoduchý, z pravé černé kůže. Bylo opravdu těžký sehnat velký gauč z pravé kůže podle mých představ. Jsem dost náročný na věci v mém bytě. Musí se mi to líbit, nesmí to být přeplácaný. A nesmí to mít puntíky, kolečka a ani trojúhelníčky. Proužky mi nevadí, kromě těch vodorovných.

Sáhl jsem po ovladači od HI-FI věže, která byla položená na barovém pultu, který byl připojený ke kuchyni. Zmáčkl jsem play a bytem se začaly linout zvuky elektrických kytar, bubnů a hlas Andyho Biersacka.

Při otvírání dřevěně vypadající lednice jsem si pobroukával slova písničky Wretched And Divine, která momentálně hrála z HI-FI věže. Natáhl jsem se pro červené víno Merlot, které jsem dal úplně nahoru do ledničky, mezi ostatní alkohol.

Mám Merlota rád. Chuť má spíš kyselejší. Mám rád Merlot hlavně kvůli jeho vůni. Voní po černým rybízu, který já mam strašně rád.

Vzal jsem si ze skříňky skleničku na červené víno a lahev vína a šel se posadit na bar, kde jsem měl položený laptop. Při jeho zapínání jsem si pobroukával a vyťukával další písničku z alba Days Are Numbered. Když jsem se po dlouhým čekání, dvou skleničkách vína a asi třech dalších písničkách přihlásil na e-mail, stáhnul jsem si článek a začal si ho číst a opravovat.

Když jsem, asi po hodině sezení u počítače s ani ne půlkou hotovou, jak jsem to furt přepisoval, opravoval a vylepšoval, uslyšel zvonit zvonek, zdálo se mi to jako vysvobození. Ani mi nebylo divný kdo by v tuhle dobu co potřeboval.

Uložil jsem článek, aby se mi náhodou někam nezatoulal, zaklapl noťas a se sklenkou Merlota v ruce jsem se houpavým krokem vydal ke dveřím.

Když jsem uviděl osobu za dveřmi, na tváři se mi vytvořil úsměv od ucha k uchu. Přesně jako kočka Šklíba.

„Co tady děláš?“ zeptal jsem se s úsměvem. Strašně rád jsem ho viděl. Ale podle toho kolik bylo…

„Musel jsem tě vidět. A navíc…“ vytáhl láhev šampaňského, které měl ukryté za zády, „oslavujeme!“

Pustil jsem ho dál. On okamžitě zamířil do kuchyně pro utěrku, aby to mohl otevřít. Vyznal se tu pomalu líp než já.

S úsměvem jsem ho pozoroval, jak postavil šampaňský na kuchyňskou desku a jak se natáhl pro dvě skleničky.

„Vím, že mě pozoruješ,“ zasmál se.

Jenom jsem se zasmál. Ozvalo se bouchnutí a Jay už naléval šampáňo do předem připravených skleniček.

„A povíš mi, co oslavujeme?“ zeptal jsem se Jaye, celý nedočkavý.

„Dneska mi domů přišla obálka od AMDA (pozn. je to univerzita a konzervatoř v LA a NY). Přijali mě!“

„To je úžasný! Já věděl, že to dokážeš!“ vyjekl jsem nadšením. Málem jsem skákal radostí. Je tak strašně úžasný, že Jaye přijali na konzervatoř. Svým pěveckým talentem je okouzlil, tím jsem si jistej. Stejně jako mě.

„Takže…“ odkašlal jsem si, „Připíjím na tebe a tvoje budoucí úspěchy na AMDA,“ pozvedl jsem sklenku a ťukl si s Jayem.

Vypil jsem jenom půlku. Přece jenom jsem už v sobě měl skoro celou lahev Merlotu.

Začala hrát písnička Under The Water od kapely Pretty Reckless, kterou oba máme strašně rádi. A Taylor je úžasná a má krásný hlas.

Podívali jsme si do očí. Oba jsme věděli, co teď bude. Začali jsme ploužákem, při kterém jsme oba upíjeli šampaňského.

Hladil mě po zádech. Já jsem se k němu tisknul. Nechtěl jsem ho už nikdy pustit. Trošku jsem se od něj odtáhl a pohladil ho na tváři. Dívali jsme si vzájemně do očí. Byla to ta nejkouzelnější chvíle. Každý jsme si viděli až do duše. Věděli jsme, co ten druhý cítí.

Ani jsem nevnímal, že hudba už nehraje a že my dva jen stojíme v objetí a díváme si vzájemně do očí.

Čekal jsem. Trpělivě jsem čekal na tu správnou chvíli. Cítil jsem naše vzrušení.

Při tak dlouho očekávaném spojení našich rtů jsem málem vybuchl. Naše jazyky se proplétaly v děsivém tanci. Jako oheň a voda. Jako Peklo a Ráj. Tak rozdílní, ale přitom tak podobní.

Svlékali jsme se. Cestou do mé ložnice jsme si svlékali naše svršky, až jsme skončili jenom v trenkách.

Pozoroval jsem ho dychtivým pohledem, jako on pozoroval mě. Naše oči svítily jako světýlka na vánočním stromečku. Jako světlušky ve tmě.

Spojili jsme naše rty. Znovu. Třeli jsme se o sebe. Naše jazyky se proplétaly a postupně nabíraly na intenzitě. Naše vzrušení jsem cítil snad ještě víc než předtím. A to jsem předtím ani nevěděl, že to je možné.

***

Leželi jsme nazí v posteli. Vyčerpaní, vzrušení pomalu doznívalo. Usmíval jsem se jak blbeček. Byl jsem šťastný. Měl jsem tyhle chvíle rád. Chvíle, kdy ležíte v posteli, jste příjemně unavení. Chvíle, kdy vaše vzrušení doznívá, kdy víte, že už nemůžete, ale chtěli byste ještě.

Ležel jsem na Jayově hrudi a jemně mu obkresloval tetování, která měl všude možně. Na krku, na rukou, na hrudi, na podbřišku.

Letmo jsem ho políbil. On mě ale chytil a začal mě líbat.

„Miluju Tě.“

„Já Tě taky miluju,“ řekl jsem a políbil ho. „Teď ale vstávej. To, že jsme skoro celou noc nespali a že ty nikam nemusíš, neznamená, že já nemusim do práce.“

Podíval jsem se na hodiny a málem mi u toho vypadly oči z důlků.

Rychle jsem se zvedl a zamířil si to do sprchy.

„Jdu se vysprchovat. A sám!“ otočil jsem se ve dveřích koupelny na Jaye. Ležel na zádech, vlasy měl rozcuchané, na tváři připitomělý úsměv. Byl nahý a bedra měl přikrytá dekou. Jenom se zasmál a nechal mě se vysprchovat. Věděl, že bych pak tu práci nestihl.

Ve sprše jsem na sebe pustil studenou vodu, aby mě trošku probrala. Usušil jsem se, zabalil do ručníku a vyčistil si zuby. Poté jsem si ještě upravil to hnízdo na mé hlavě, které se tam přes noc vytvořilo.

Když jsem vypadl z koupelny, Jay už tam nebyl. Slyšel jsem ale z kuchyně rychlovarnou konvici.

Oblékl jsem se do černých trenek, trikem s Nirvanou a úzkých džín. Na nohy jsem nasadil Supry a snapback s nápisem Dope.

Snídaně byla výborná. Stejně jako všechno ostatní co Jay uvaří. On je prostě kuchař od narození a já jsem strašně rád, že zrovna on je u mě přes noc tak často. Stejně tak často jako já u něj.

„Tašku mám, mobil a klíče od bytu mám. Peněženku jsem taky nezapomněl. Noťas je v tašce. Mám všechno?“ zeptal jsem se Jaye. Neměl jsem rád, když jsem někam vyrážel. Vždycky jsem zmatkoval, jestli mám všechno a jestli jsem něco nezapomněl. Většinou jsem totiž zapomněl třeba klíče. To jsem pak musel otravovat domácího, ať mi odemkne. A ten je tak strašně nepříjemnej… Nebo jenom mě prostě moc nemusí. To já jeho taky ne.

„Máš všechno. Nezapomeň zamknout, já zatím dojdu zavolat taxíka,“ řekl mi Jay. Tohle bylo naše každodenní ráno, když u mě spal. Já zamkl, on šel zavolat taxíka.

Vytáhl jsem klíče z tašky a zamkl. Poté jsem se znova ujistil, že jsem opravdu nic nezapomněl a už jsem běžel za Jayem do taxíku.

Jay vystoupil se mnou, stejně měl volno. Cestou k mé práci jsme se drželi za ruce. Lidi tady si na gaye už zvykli. Teda většina. Ty zbylý, kteří na nás pořád divně koukali, jsme ignorovali.

„Dej mi pusu,“ poručil si Jay, když sme zastavili před sídlem časopisu, kde jsem pracoval. Políbil jsem ho. Jen letmou, aby lidi neřekli. Stejně, francouzáky si necháváme do soukromí.

„Užij si den. Přijdeš pro mě v půl jedný? Půjdem s Beccou na oběd, a ty deš s náma.“

„Dobře,“ zasmál se. Dal mi ještě malinkou pusu a já už mířil do svojí kanceláře. Cestou jsem potkal Beccu, která se tak potutelně usmívala.

„Čemu se směješ?“ zeptal jsem se, „Doufám, že ne mě.“

„Když vy dva jste spolu tak strašně roztomilí!“ usmála se. Málem se z toho rozpustila.

„Ty seš strašná!“ zasmál jsem se.

„Já jsem úžasná, jenom ty to nevidíš.“

„Co kdybys šla pracovat?“ pokoušel jsem se jí od sebe odehnat. Jinak by jsme se takhle hádali až do oběda.

„No jo, už jdu,“ zasmála se a odkráčela do kanceláře.