Postřelená.

Pózovat bylo snadný. Vždycky jsem měla velkou představivost a v modelingu mi to hodně pomáhalo. Hlavně při focení. Dokázala jsem pózovat sama od sebe, nemuseli mi radit. A díky originálním pózám a ojedinělé vizáži jsem se stala jednou z nejlépe 

placených modelek na světě.

Seděla jsem v županu na kosmetické židli a nechala se od vizážistů líčit. Milovala jsem tyhle chvíle před přehlídkou. Chvíle klidu, napětí, nervozity. O to víc jsem milovala chvíle přehlídky. Byla to doba, kdy ze mě všechna nervozita spadla a nahradila jí euforie. 

Radost.

Když jsem byla nalíčená, kadeřnice mi natočila vlasy. Vypadala jsem dokonale. Jako andílek. Andílek z Victoria’s Secret. Když jsem měla vizáž kompletní, zbývalo jenom oblečení. Rychle jsem se zvedla a vyběhla jsem do svého „stanu“, kde jsem se převlíkla a navlékla znovu župan.

„Miláčku!“ uslyšela jsem za sebou a jen tak tak jsem se stihla otočit. Cara mi vletěla rovnou do náruče.

Zasmála jsem se. „Ahoj, Caro.“

„Těšíš se na přehlídku? Já strašně, už se toho nemůžu dočkat. A…“ začala na mě chrlit nával informací.

„Ano, těším se. Ale zároveň jsem strašně nervózní. A co Harry?“ zeptala jsem se jí. Poslední dobou se o nich dvou docela mluvilo, že prý spolu chodí. Musela jsem zjistit, co je na tom pravdy. Je to přece moje nejlepší kámoška.

„S Harrym jsme jenom kamarádi, nic víc. Není můj typ,“ mrkla na mě. Moc dobře jsem znala její typy.

„Minuta!“ uslyšela jsem Jerryho. Jerry byl ten chlápek, který se staral o to, abychom vyšly včas a aby všechno klaplo.

Šla jsem se postavit do řady. Svlékla jsem si župan a podala jsem ho asistentovi, který se u mě najednou objevil. Někdo mi na popruhy připnul křídla. Teda řeknu Vám, jsou pěkně těžký.

Nervozita se stupňovala, jako před každou přehlídkou. Srdce jsem cítila až v krku. Neklidně jsem stála u vchodu na molo. Nemohla jsem se dočkat, až to začne.

Jerry poslal Barbaru na molo. Byla jsem za ní. Nervozita, která se ukrývala v mém těle by se dala krájet.

Vyšla jsem. Když jsem spatřila ten dav lidí, co se nahrnul okolo mola, začala jsem se usmívat. Nervozita byla pryč a nahradila jí euforie. Štěstí. Usmívala jsem se a mávala na dav. Dav jásal.

Na konci mola jsem udělala pózu pro fotografy, když jsem uslyšela výstřel. Před sebou jsem viděla muže. Stál s pistolí v ruce. Téměř jsem viděla kulku, jak si to míří ke mně.

Nikdy jsem netušila, že umřu na mole. Nevadilo mi to. Umřít tam, kde jsem šťastná. Sice ve spodním prádle a v podpatkách, ale nic s tím nenadělám.

Padala jsem. Rozmazaně jsem zahlédla bodyguardy, jak se vrhli na toho, kdo střílel.

Bolelo to. Nevím, kam přesně se útočník trefil, ale bolel mě hrudník. Čím víc jsem upadala do temnoty, tím více jsem bolest necítila.

Nevím, co se normálně děje, když umíráte. Já jsem vzpomínala.

***

Vidím samu sebe, jak stojím před základní školou. Držím svojí matku za ruku. Na zádech mám batoh a v ruce překrásnou kytici pro třídní učitelku na uvítanou.

„Mamí! Pojď, ať nepříjdem pozdě!“ hnala jsem jí. Tenkrát jsem se do té školy tak těšila. Maminka se na mě usmála. Matka mi uhladila tmavě modrý svetřík s logem školy a upravila mi černou skládanou sukni.

Poté jsem už spatřila samu sebe, jak vkráčím do třídy. Jak podávám kytici učitelce.

***

Sedím na houpačce s kamarádkou. Jmenovala se myslím Jill. Byla to zrzka s bledou pletí a s tváří plnou pih. Uprostřed tváře jí svítily světle šedé oči. Byly skoro bílé a v té tváří přímo zářily. Byly jsme si podobné. Až na ty pihy. A na vlasy. Já jsem byla blonďatá se sytě zelenýma očima.

Zrovna jsme zkoušely svoji první cigaretu, kterou jsme vyprosily od nějakého kluka ze staršího ročníku.

Jill si zapálila a potáhla. Když vydechovala, začala tak kašlat, že jsem si až myslela, že se udusí. Začala jsem se jí smát a ona se rozesmála se mnou. Když jsem si potáhla já, stalo se přesně to samé. Kouřem z cigarety jsme se málem udusila. A smály jsme se obě.

***

Stojím před porotou. Byla jsem zrovna na modelingové soutěži. Ta, která vyhraje, se stane novým Andílkem Victoria’s Secret. Byla jsem v plavkách. Pokynuli mi, abych se jim prošla.

Nadechla jsem se a vykročila jsem. Snažila jsem se. Strašně moc. Mohlo mi být tak 17.

Chůzi jsme zakončila pózou. Porota se jemně usmívala.

„Děkuji, dáme Vám vědět,“ usmála se na mě žena, která seděla uprostřed stolu. Když jsem odcházela, nepatrně mrkla.

***

Zrovna jsem vyhrála soutěž. Miranda mi sdělila, že jsem se stala novým Andílkem pro Victoria’s Secret. Objala jsem jí. Pak jsem se společně s ostatními Andílky vyfotila na Times Square.

***

Píp. Píp. Píp. Píp…

To otravné pípání mi začíná lézt na nervy.

Otevřela jsem oči. Byla jsem v bíle vymalované místnosti. A to pípání nepřestávalo.

Otočila jsem hlavu a spatřila jsem Caru, která seděla zhroucená v křesle.

„K-kde to jsem?“ zeptala jsem se.

Cara nadšeně vypískla a objala mě. Pak mi začala vyprávět, co se stalo. Jak mě postřelili. Dozvěděla jsem se, že kulka minula srdce asi o 2 centimetry. Prý jsem měla velké štěstí.

„Jsi ve všech novinách!“

„Fakt?“ divila jsem se. Ale je to obvyklé. Slavnou modelku postřelí na přehlídce. To se prostě musí dostat na titulní stránky všech novin světa.

V nemocnici jsem byla ještě asi dva týdny. Když mě propustili, všechny noviny museli otisknout, že slavná modelka Leah Jacksonová se z toho dostala a je v pořádku.

Měsíc po propuštění jsem už normálně pracovala. Chodila jsem na přehlídky, fotila pro různý časopisy, dělala rozhovory a chodila na různé večírky a události.

Byla jsem v pořádku, rána se zahojila. Policie však pořád vyšetřuje, proč mě útočník postřelil. Nikdo neví, proč se to stalo. Ani já. Ale ráda bych to věděla. Alespoň kvůli tomu, abych věděla, na co si příště dát pozor.