Překvapení

Když konečně metro zastavilo na stanici Muzeum, vystoupila jsem z metra a šla jsem nahoru do trafiky Relay.

„Žlutý Red & White, prosím,“ poručila jsem si.

„Normální nebo za 80 Kč?“ Pán v trafice vypadal mile, měl prošedivělé vlasy a okolo očí a úst měl vrásky od smíchu. Jeho hlas měl trošku chraplavý nádech, usuzovala jsem, že to bylo buď stářím, nebo cigaretama a alkoholem.

„Ty za 80 Kč.“ Podala jsem mu požadovanou částku a vydala jsem se horem na metro, linku A.

Zrovna, když jsem vylezla z podchodu a chtěla jsem přejít silnici, skočila tam pro chodce červená a já jsem musela čekat asi další 2 minuty na zelenou. No co, měla jsem čas.

Přepla jsem na jinej playlist. Tentokrát jsem si pustila nově nalezenou kapelu Hollywood Undead, první písnička nesla název Been To Hell.

Těšila jsem se na něj. Ani nevěděl, že za ním jdu. Chtěla jsem mu udělat překvapení. Měla jsem po maturitě, a co jsem věděla, končil ve 12:25.

Šla jsem si vycházkovým krokem do metra. Nastoupila jsem na eskalátory a nechala se svézt o kousek níž. Po chvíli mě čekaly další eskalátory, ale delší. Opatrně jsem na ně nastoupila, snažila jsem se, abych nespadla. Sice jsem na tom uměla chodit, ale na eskalátorech jsem radši opatrná.

Zrovna přijelo metro. Rozeběhla jsem se, abych ho stihla, nechtělo se mi čekat 4 minuty na další. Sotva jsem byla vevnitř, zavřely se dveře a metro se rozjelo. Prohrábla jsem si dorůstající se vlasy, tentokrát zrzavé barvy, a chytila jsem se madla.

Prohlédla jsem se v odraze skla. Narovnala jsem si popruh kabelky na rameni, košili jsem upravila límeček. Brýle, které vypadaly jako dioptrické, ač dioptrické nebyly, jsem si na nose posunula výš a zkontrolovala jsem červenou rtěnku. Konec pásku jsem zasunula za poutko a doufala jsem, že tam vydrží dýl než půl minuty.

Metro zastavilo na stanici Můstek a plno lidí chtělo, nebo potřebovalo vystoupit. A tak jsem chtě nechtě musela uhnout vystupujícím. Každý někam spěchal. Stará pani se cpala dopředu už v půlce cesty na Můstek. Jenom aby byla první a aby jí nikdo nepředběhnul. Ta se teď ploužila do schodů, zdržovala ostatní a ti, kdo byli za ní, jí obcházeli a spěchali.

Dveře se zavřely a metro jelo na svojí další stanici, mojí konečnou. Staroměstskou. Než stihlo metro zastavit na oné zastávce, další důchodkyně se cpala dopředu ke dveřím. Jenom jsem zakroutila hlavou, protože nemělo cenu se s ní dohadovat. A nechtěla jsem si kazit dobrou náladu.

Metro zastavilo a já jsem počkala, až se veledůležitá důchodkyně vyvalí z metra, abych mohla vystoupit. Když už byla v takové vzdálenosti, že jsem jí mohla lehce obejít, vyšla jsem z metra a zamířila jsem si to nahoru po eskalátorech. Cestou jsem si podupávala nohou do rytmu hudby, co mi hrála do sluchátek. Nejen proto, že jsem tuhle písničku měla ráda, ale taky už jsem chtěla být nahoře. Být co nejblíž u něj.

Vystoupila jsem z eskalátorů a zamířila jsem rovně. Na mé levé straně jsem viděla chlápka, který prodával časopis Nový Prostor. Postával tu pokaždé, co jsem tudy šla a nikdy jsem nikoho neviděla si ten Nový Prostor vzít. Vystoupala jsem po schodech a cestou jsem si rozbalovala krabičku a vytahovala jsem z ní cigaretu. Když jsem hned po schodech zahnula ostře doprava, zapálila jsem si a potáhla. Pak jsem se vydala teď už dobře známou cestou k jeho škole.

„Zasraní turisti!“ nadávala jsem cestou. Nejvíc jich vždycky bylo okolo Pařížské ulice, kde byli ty nejdražší obchody jako Gucci, Versace, Jimmy Cho… Tam se vždycky, ale pokaždé, okolo přechodu, přes který jsem přecházela, shlukla skupinka turistů a hledala něco v mapě. Tak jsem je vždycky, nadávajíc na ně, musela obejít.

U jeho školy jsem byla asi 2 minuty před zvoněním. Opřela jsem se o zábradlí a doufala jsem, že vyjde tudy. A opravdu. Asi za 3 minuty jsem ho uviděla ve dveřích. Měl na sobě červenočernou košili, šedočerné kalhoty a červené nízké conversy. Přes rameno měl hozenej popruh tašky a ve tváři měl překvapený úsměv.

„Co tu děláš?“ usmál se.

„Jenom jsem tě chtěla překvapit,“ usmála jsem se také. V jeho přítomnosti to ani jinak nešlo. Byl mým Sluncem.

Objala jsem ho a zadívala jsem se mu do jeho hnědozelených očí. Usmála jsem se a políbila ho na přivítanou.

Pomalu jsme se rozešli směrem k metru. Oba jsme si dali cigáro.

„To se mi nelíbí,“ konstatoval po chvíli.

„Co?“ lekla jsem se.

„Jsi moc vysoká. Kdybys tak vysoká byla pořád, tak okej…“ Jenom jsem se zasmála a políbila ho. Nikdy bych ho nemohla opustit. Na to jsem ho moc milovala, i když jsem to někdy nedokázala vyslovit.