Sarkastický sadistický bastard.

„Jacku!“ uslyšel jsem z pokoje mé sestry Rebeky. Zvedl jsem se z křesla, mobil jsem položil na stolek a šel jsem zjistit, co chce.

„Ty červený šaty, nebo ten bílý top a modrý kraťasy s vysokým pasem?“ zeptala se mě a já jsem vůbec nevěděl, o čem to mluví.

Popravdě, šlo mi to jedním uchem tam a druhým ven. Opravdu mě nezajímalo, jestli si vezme jedno nebo druhý, stejně se potom rozhodne podle sebe, tak bylo celkem jedno, co navrhnu já. „Ty červený šaty,“ řekl jsem jí a doufal, že už to bude všechno.

„Děkuju Jacku, ale stejně si asi vezmu to druhý,“ řekla a mě nezbývalo nic než protočit oči v sloup a zamířit zpátky do svého pokoje k telefonu.

Zrovna když jsem se pohodlně usadil v křesle a pustil si hudbu, někdo zaklepal.

„Dále,“ řekl jsem tomu komukoliv, kdo stál za dveřmi.

Dveře se otevřely a do pokoje vešel Robert, jeden z našich sluhů. „Pane, v jídelně je pro vás připraven oběd.“

„Děkuji Roberte, mohl byste mi ji prosím dopravit sem? To bude všechno,“ oznámil jsem mu, zavrtal se do křesla a zapnul jsem si znova hudbu.

Ani ne za deset minut někdo zaklepal na dveře znova.

„Dále,“ řekl jsem poněkud otrávenějším hlasem, protože tady neměl nikdo chvíli klidu.

Dovnitř vešla poněkud mladá dívka, mohlo jí být tak 18 let. V tváři měla poněkud ustrašený výraz a její zelené oči se leskly, jakoby se jí chtělo brečet. Blonďaté kudrnaté vlasy měla sepnuté do jakéhosi čehosi. Měla celkem dobře stavěnou postavu a hodně dlouhý nohy.

„Neboj se maličká, nebude to bolet… moc.“ Když toto uslyšela, začala popotahovat. Nemám rád holky, co brečí.

Blížil jsem se k ní jako šelma za svojí kořistí. A nebyl jsem daleko od pravdy. V očích mi blýskaly jiskřičky a v dásni mi bolestně tepalo. Pootevřel jsem ústa a nechal jsem ulevit tomu tlaku v dásni.

„Jak se jmenuješ, maličká?“ zeptal jsem se jí už poněkud zhrublým hlasem. Hlasem šelmy.

„K – Katherine p – pane,“ vykoktala ze sebe. Když zády nabourala do stěny, srdce se jí rozbušilo jako o závod. Ten zvuk mě uklidňoval, hladil mi sluch a zněl jako zpěv slavíků. Líbezně, krásně.

„Katherine, za chvilku budeš mít po všem, ani to neucítíš. Bude to jako od včeličky,“ zasmál jsem se a přiblížil jsem se k ní ještě víc. Nemohla kam utéct, byla uvězněná mezi mým tělem a zdí.

Slyšel jsem jenom tlukot jejího srdce a její krk získával čím dál tím víc na přitažlivosti. Podíval jsem se naposledy do jejích okouzlujících uplakaných očí. „Sladké sny, Katherine.“

***

Opatrně jsem položil její bezvládné tělo na zem, utřel jsem si ústa a otevřel jsem dveře, za kterými čekal Robert.

„Ukliď to,“ nařídil jsem mu a odešel jsem do černé síně.

Otevřel jsem velké železné dveře. Přede mnou se rozprostřela dlouhá tmavá chodba vytesaná ve skále a osvětlená pouze loučemi. Vešel jsem dovnitř a zavřel jsem za sebou. Ve stěnách byly výklenky s obrazy mých předků. Na konci chodby nad dveřmi měl své místo první z mého rodu. Byl to slavný vojevůdce, válečník a možná i trošku Casanova.

Prošel jsem dalšíma dveřma do celkem velké místnosti plné cel. Bohužel byly prázdné, až na jednu.

„Pusť mě ven Jacku!“ začala řvát, jakmile mě spatřila.

„Uklidni se Jessico. Nebo navštívíš támhle Hlídače,“ oznámil jsem jí tvrdě stanovisko. Dneska jsem na ní neměl náladu. Jakmile uslyšela o Hlídači, zmlkla a jenom mě pozorovala.

Hlídač je tygr, který jí na můj povel ukousne ruku, nebo i jenom jeden prst. Nebo tu ruku jenom žužlá, a i to je sakra nepříjemný, pro člověka. Poslouchá mě jako hodinky.

Jesicca tady byla už druhým týdnem. Moc dobře věděla, co provedla. Zprotivila se mým příkazům a příkazům Černého Stolce. Jako nájemná vražedkyně a intrikánka měla za úkol se seznámit a sblížit se synem oběti, dostat se do bližšího okruhu přátel a pak oběť usmrtit. Ona se s nimi sblížila až moc a porušila tak zákon a nesplnila úkol.

Kdo ví, co s ní bude, to záleží jenom na mé náladě, která je dneska pod psa. Možná jsem jenom nevyspalý.

Když jsem se přiblížil k Jessičině kobce, zarachotily jí řetězy, jak se snažila ode mě dostat dál. Svojí přirozenou rychlosti jsem jí ale přitáhnul zpátky za řetězy, až se jí okovy zaryly do rukou a strhly jí maso. Zvedl jsem jí a položil jsem jí na lehátko. připevnil jsem jí ruce, nohy a hlavu aby se nemohla moc zmítat.

„Ale říkal jsi..“ začala ale nestihla dokončit větu, protože se proměnila v jekot.

„Říkal jsem, že pokud nebudeš zticha, navštívíš Hlídače. Nic jsem o lehátku neříkal,“ usmál jsem se a pokračoval jsem v práci. 

Toto byla moje oblíbená činnost. Kreslení. Ano, toto jsem si opravdu užíval. Mohl jsem jí na těle vytvořit cokoliv a nikdo to nemohl vygumovat, bylo to tam napořád. Dneska jsem měl opravdu depresivní náladu.

„Chceš se podívat?“ zasmál jsem se, když na lehátku ležela s krvavým břichem a skoro v bezvědomí ze ztráty krve, která, vážení, strašně lákavě voněla. Natáhl jsem se pro mobil a vyfotil jsem si svůj výtvor. Já snad jednou z jejího těla udělám výstavu, zamyslel jsem se. Popravdě, nebyl to zas tak špatnej nápad.

Otočil jsem se k ní zády a vzal jsem lahvičku s nápisem Solný Roztok. Ano, baví mě ji trápit. Odzátkoval jsem lahvičku a polil jsem jí s tím ránu. Ta okamžitě začala ječet, že jsem si myslel, že mi prasknou ušní bubínky.

„Teda ženská, to jsou decibely,“ postěžoval jsem si. Odpoutal jsem jí a polomrtvou jsem jí hodil do cely.

„Chcípni Jacku,“ obdařila mě láskyplnými slovy a věnovala mi kousek ze sebe, který bohužel skončil na zemi.

„Taky tě miluju, Jess,“ mrknul jsem na ní a z pobaveným smíchem jsem se vydal zpátky. Celou cestu jsem před sebou měl její sice polomrtvý ale za to o to víc vražedný pohled.

Chtělo by to víc vězňů, ta ženská mě začíná štvát. Aspoň mám lepší náladu.