Tara Byrne

To první, co jsem pocítila, byl chlad. Prostupoval mnou až do morku kostí, a já si postupně uvědomovala, že jsem v háji. Z nebe na zem padaly kapky vody velké jako perly, byl páteční večer a já jsem stála na ulici, se sbalenými věcmi u nohou. Začínala jsem se klepat zimou a nevěděla jsem, kam jít.

„Ale… Pane Howlere, prosím, já vám to zaplatím!“ prosila jsem ještě o jednu šanci.

„Žádný ale! Už mi dlužíš za 3 nájmy!“

Sklesle jsem si vzala svoje věci a šla jsem se někam schovat. Po chvíli jsem našla zastávku, kde jsem se rozhodla schovat, než přestane pršet. Vytáhla jsem mobil a zavolala jsem svému nejlepšímu kamarádovi, s nadějí, že se slituje.

„Ahoj, potřebuju pomoct,“ začala jsem, ale nestihla jsem dokončit myšlenku.

„Kde jsi?“ povzdechl si. Už mě moc dobře znal, tohle se mi nestalo poprvé.

„Asi kilometr od mého bývalého bydliště, směrem do centra, v zastávce. Děkuju moc, Rone.“ Byla jsem mu velmi vděčná, protože mi vždycky v nouzi pomohl.

Než přijel, snažila jsem se zahřát. Byla jsem docela promrzlá, protože bylo dost chladno a k tomu lilo jak z konve. Moje oblečení a věci byly promočené na žmach. Netušila jsem, jak to všechno vysuším a kolik z toho se zničilo. Zachumlala jsem se do mikiny, kterou jsem měla na sobě, ale bylo to zbytečné.

Když Ron stále nepřijížděl, vytáhla jsem z kabelky, která byla z kůže, blok a tužku a začala jsem si kreslit. Kreslila jsem cokoliv, co mě napadlo. Netušila jsem, co kreslím. Byla jsem jakoby v transu.

“Taro?” ozvalo se vedle mě. Mužský hlas mě probral z transu, najednou jsem si uvědomila, že je to Ron. Podíval se na mě a pak na můj klín. “Zase kreslíš?”

“Co?”zeptala jsem se ho. Podívala jsem se na skicák a opravdu. Na papíru nebylo místo, kde by nebylo ani trošku tužky. Byla tam dívka, ležela na zemi, byla asi v nějaké cele. Zápěstí měla připoutaná, byla v bezvědomí. Vykulila jsem oči. Takový depresivní a smutný obrázek.

“Děkuju moc, Rone, že mi dovolíš u tebe zůstat než si něco najdu” poděkovala jsem mu a chtěla jsem ho obejmout, ten se ale nedal.“

Na to ani nemysli, jsi promočená. U mě si dáš teplou sprchu, věci ti vyperu a udělám ti horké kafe.” Posadil mě do auta, zapnul topení na plno a moje mokré věci dal do kufru.

Když už jsem seděla ve vyhřátém autě, velmi rychle jsem vytuhla. Probdělá noc a únava vzala za své a moje tělo se začalo dožadovat spánku. Pak už jsem akorát cítila, jak mě někdo položil do něčeho měkkého a spala jsem dál.

Probudila jsem se krásně odpočatá. Ležela jsem v měkké posteli, bylo mi krásně teplo. Na sobě jsem měla jenom spodní prádlo a asi nečí tričko.

Otevřela jsem oči a oslepilo mě světlo. Přimhouřila jsem teda oči, abych něco viděla. Ležela jsem ve velké posteli, nad sebou jsem měla hezký moderní lustr. Zvedla jsem se do sedu, abych se rozhlédla po okolí. Byla jsem ve velkém pokoji, který byl vybavený velmi stroze ale zato moderně. Podle velmi skromného vybavení tady v tomto pokoji nikdo nebydlel. Naproti posteli byl psací stůl s židli na kolečkách a laptopem. Nalevo od postele byly dvoje dveře. Po pokoji byly vybaleny moje osobní věci, jako například moje fotky s mámou a s kamarády, můj diář, mobil.

Vstala jsem, abych našla svoje věci. Otevřela jsem dveře, které byly nalevo. Najednou jsem vstoupila do obrovské šatní skříně s poličkama, šuplíkama a zasouvacíma dveřma. Naproti mě byly poličky, které asi sloužily na boty. Uviděla jsem tam pár mých škrpálů. Odsunula jsem posouvací dveře napravo a uviděla jsem poloprázdné věšáky na ramínka na oblečení. V rohu se krčilo pár mých kousků, jako například džíny, které mam asi čtyři roky a zoufale už potřebuju nové, sako, které vůbec nenosim. Naproti bylo v šuplíkách uloženo moje spodní prádlo, ponožky, pásky a různé drobné věci. Oblékla jsem se tedy do mých oblíbených kraťasů a tílka, a vydala jsem se porozhlédnout po domě, ve kterém jsem v životě nebyla.

Když jsem vyšla z pokoje, dostala jsem se do chodby, která vedla do obývacího pokoje. Tam jsem uviděla Rona, který byl přikovaný k počítači a něco hledal.

“Ahoj Rone, ještě jednou ti děkuju že...” začala jsem, ale přerušil mě.

“Taro, neděkuj. Udělal jsem to rád, můžeš tady zůstat, alespoň tady v tomto velkým baráku nebudu bydlet sám. Máš vlastni pokoj, seženeme ti práci a splníme tvůj sen stát se spisovatelkou. Mám kamaráda v nakladatelství, který se podívá na tvojí práci.”

“To bys pro mě udělal?” vykulila jsem oči. Ron se jenom usmál a ukázal na obrazovku počítače.

“Díval jsem se po internetu na význam tvojí kresby. A našel jsem tohle: pouta můžou značit to, že se necítíš volná, připadáš svázaná. Pak může kresba značit, že jsi bezmocná vůči tomu, co se ti děje,” pronesl a já jsem jenom zírala.

“Prostě jsem jenom něco nakreslila, nic jiného než bezvýznamná kresba to není.” Otočila jsem se na patě a zamířila si to do kuchyně.

“Snídani máš v mikrovlnce, stačí zmáčknout start,” zavolal na mě Ron z obýváku. Zapnula jsem tedy mikrovlnku s myšlenkou, že se nechám překvapit. Po výborné snídani jsem se chtěla jít vysprchovat, ale přiběhl Ron, že našel práci přesně pro mě. Když jsem se zeptala, co to je za práci, řekl mi, že bych pracovala v nočním klubu jako gogo tanečnice, že na to mam perfektní postavu a že umim skvěle tancovat. Řekla jsem mu, že spíš ne, vzhledem k tomu, že nemám ráda, když jsem centrem pozornosti. Přemlouval mě, ať to aspoň zkusím. Nakonec jsem souhlasila, že tam ještě dneska zavolám. Pak jsem si šla napustit teplou vanu, abych uvolnila svaly a mysl.

Najednou jsem byla u jezera. Stála jsem na molu, jenom v plavkách. Dívala jsem se do dálky, jak se jezero vlní a je klidné. Do sluchátek mi hrála uklidňující hudba a tak jsem zavřela oči. Cítila jsem klid a byla jsem uvolněná. Najednou se scéna změnila. Byla jsem v nějaké místnosti, byla tma. Seděla jsem skrčená v koutku a třásla jsem se, nevěděla jsem jestli to bylo strachy nebo zimou. Slyšela jsem bušení, ale takové, které se rozléhá po celém objektu, je slyšet všude a proniká do každého koutku. Bylo to skoro nadpřirozené. Slyšela jsem, jak se bušení zesiluje a je čím dál tím víc razantnější. "Taro! Taro!" zakřičel nějaký hlas. "Taro, jsi v pořádku?"

Otevřela jsem oči. Byla jsem v Ronově bytě ve vaně. Usnula jsem. "Nic mi není, jenom jsem usnula," zavolala jsem na Rona, aby přestal bušit na dveře koupelny a neudělal tam tou svojí medvědí tlapou díru.

Podívala jsem se na hodiny, abych věděla, jak dlouho jsem spala. Bylo 11, takže to byla cca hodinka. Nakonec jsem si umyla hlavu, nějakým Ronovým šampónem, takže jsem smrděla jak chlap. "Skvělý," pomyslela jsem si.

Když jsem se vyhrabala z koupelny, oblečená v teplákách, tílku a na hlavě turban z ručníku, Ron seděl u laptopu a něco do toho datloval.

"Smrdíš jako já," konstatoval, když sem se naklonila, abych viděla, co dělá. Hledal práci.

"To ti teda pěkně děkuju," zasmála jsem se. Začetla jsem se do titulku, který jsem viděla na obrazovce.

Redakce časopisu Fashion Maker hledá někoho na pozici redaktora. Přijďte na adresu: Francouzská 467, Manhattan, New York.